Aktivity - skladatel

Skladatel

Komponování bylo v zorném úhlu mého zájmu už odmala. Všechny pokusy však byly ryze intuitivního rázu. Tak jsem se například na konzervatoři, kde jsem ovšem skladbu ani v nejmenším nestudoval, v patnácti letech bez jakékoli předcházející přípravy pokusil o kompozici klasicistní mše. Výsledek odpovídal předchozí přípravě: skladba byla ryze harmonicky založená, přestože její součástí je jak fugato v Sanctus, tak Rybovsky zpěvné a z celé mše asi nejzdařilejší Benedictus.

Po provedení v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, kde jsem tehdy působil jako varhaník, jsem se dočkal hodnocení biskupa Františka Radkovského, který začal asi takto: „Podobných kompozic máme stovky. Proč nenapíšeš něco vhodnějšého pro současnou litugii?“ Musím se se studem přiznat, že má, ač pochopitelná, tak zcela nehorázná reakce by si nezadala se slovníkem velmi rozčileného ministra Karla Schwarzenberga. Teď už vím, co chtěl onou myšlenkou básník říci. A přestože s ním ne zcela souhlasím a stále považuji v oné situaci jeho vyjádření za poněkud diskvalifikující, také už mohu docenit, že Mons. Radkovský prokázal opravdu velkou míru taktu, když mě, patnáctiletému klukovi, po půl roce s klidem a úsměvem na tváři opět svěřil klíče od kůru.

Následují krátká zastavení nad skladbami, které bych zařadil mezi své snad zdařilejší. Většina kompozic, kterých jsem autorem, vznikala buď z přímé potřeby liturgie nebo nějakého souboru či komorního uskupení, anebo jsou výsledkem náhlého nadšení skladatele, vyvolaného životní situací nebo jiným silným impulzem. A jako takové je třeba je chápat. V žádném případě se nechci stavět po bok zkušeným skladatelům. Své kompozice chápu jako součást realizace jedoho ze svých životních snů, jenž se stal skutečností - chorregentského působení.

Matoušovy pašije

S mým příchodem v létě 2001 na Svatou Horu došlo pochopitelně i k určitým změnám v hudební dramaturgii liturgické hudby. Vím, zní to možná až svatokrádežně, ale hudební složka bohoslužeb musí podléhat uměleckým kritériím, i těm dramaturgickým. Často o tom hovoří můj, dovoluji si řící, kolega, svatovítský dómský varhaník Josef Kšica: Je třeba podřídit výběr liturgické hudby mimo jiné i hledisku jednoty stylu: tedy vyváženě disponovat skladby, které jsou vhodné k tomu, aby zazněly společně při jedné liturgii a posílili tak integritu bohoslužby.

Jedním z mých nejpřekvapivějších zjištění o stavu předchozího stavu svatohorské liturgické hudby bylo zkoumání, jaké pašije se při mši na Květnou neděli a Velký pátek na Svaté Hoře dříve provozovaly. Nalezl jsem obvyklé české „chorální“ pašije (tedy na chorální nápěv) s doplněnými sbory v duchu chorální psalmodie. „Ukřižuj!“ se tak zpívalo v jásavé, do čtyřhlasu upravené D dur. Přestože zcela chápu, jak k tomuto řešení hudebně-liturgické situace došlo (byla zohledněna zejména otázka snadného a praktického provedení díla ve spojení se snahou „co nejméně brzdit liturgii“ už tak dlouhými pašijemi), okamžitě jsem se snažil o změnu. V důsledku toho vznikly, za podpory P. Stanislava Přibyla, moje první sborové Matoušovy pašije.

Ve skutečnosti jsem, v prostojích mezi přednáškami Katedry dirigování na AMU, zkomponoval pouze snadné místy imitační sborové čtyřhlasy, doplněné o částečně nezávislý a částečně continuový varhanní part. Zbytek textu se přednášel obvyklým „chorálním“ způsobem: Evangelista, Sukcentor, Ježíš. Pašije tedy byly, interpretačně nepříliš zdařile, o Květné neděli 2002. Následovaly další dvě obdobná zpracování Markova a Lukášova pašijového textu, přičemž jsem, jak jen to bylo možné, využil starších sborů (které chrámový sbor již znal).

Ke změně došlo až roku 2005, kdy jsem pašije doplnil o „chorály“ – duchovní písně, které po vzoru např. Bachových děl komentovaly děj a současně umožnily věřícím zúčastnit se zpěvem. Také jsem prokomponoval secco recitativy pro ostatní text (pouze s continuem varhan) a na, podle mne zajímavých místech (např. při některých závažných sděleních Krista) jsem vložil „ariosa“, která jsou spíše jen prokomponovaným recitativem. Celá skladba pak se nese v duchu quasi-klasickém.

Rád bych ještě podotkl, že jediná část pašijí, kterou považuji za poměrně zdařilejší na rozdíl od ostatních, spíše provozních dílů, tedy závěrečný chorál „Má lásko na kříž přibitá“, vznikla jaksi na poslední chvíli: asi hodinu před generální (a tedy jedinou) zkouškou se P. Přibyl podivil, že by pašije měly končit recitativem. Tak jsem tedy v rychlosti připsal ještě onen chorál. Pán byl asi při mně.

  • Matoušovy pašije, část „Má lásko na kříž přibitá“ - nahrávka MP3 (Svatá Hora, Květná neděle 2008)
  • Matoušovy pašije, část - „Má lásko na kříž přibitá“ - partitura PDF
  • Matoušovy pašije - kompletní partitura PDF

Nešpory

Nejsem si jist, ale iniciativa ke slavení českých zpívaných nešpor na Svaté Hoře vzešla patrně z popudu mé neodbytnosti. P. Přibyl pak na tuto myšlenku na jaře roku 2004 přistoupil.

Z počátku jsme uvažovali o slavení mariánských nešpor, a to pouze v době poutní sezóny: začátek v mariánském měsíci květnu, konec v růžencovém říjnu. Pro tyto dva měsíce jsem zpracoval mariánský formulář, pro ostatní pak běžné nedělní nešpory podle liturgické doby, s použitím mariánských hymnů.

Základem se staly chorální psalmodie, které jsem podložil českým textem žalmů a doplnil o nové antifony. Takto nešpory probíhaly od května až do října roku 2004. Potom bylo rozhodnuto o jejich pokračování. Vznikly tak další antifony a ostatní zpěvy. Některé leckdy dost ve spěchu, což se projevilo i na jejich kvalitě.

Další zlom přišel v létě 2007, kdy jsem již nechtěl pokračovat ve zpěvu českých textů, od latinských se odlišujících zcela odlišným slovním i větným přízvukem, na gregoriánské psalmodie, zamýšlené právě pro texty latinské. Hledal jsem mezi různými názory na řešení otázky zhudebnění českého textu soudobou psalmodií. Při prozkoumání výsledků snah renomovaných českých autorů liturgické hudby jsem poznal jak víceméně úspěšná (Olejník, Korejs), i když často nesystematická řešení (Pololáník), ale také zhudebnění, která otázku správného zhudebnění textu s přihlédnutím k jeho dikci z často neznámých důvodů neřeší (J. Bříza). Je však rozhodnutím každé autora, jaké řešení preferuje.

Já jsem se odhodlal k revizi svého přístupu a vytvořil jsem nové, velmi jednoduché psalmodie, jimiž se snažím podpořit českou rytmickou stránku textu. Nápěvy jsou rozděleny na dvě polověty, z nichž druhá je obvykle transpozicí nebo imitací části první. U psalmodií je označeno místo posledního slovního přízvuku před mediací a terminací, sloužící zejména pro doprovázejícího varhaníka a místo melodické změny. Obě části – poloverše – jsou zakončeny recitační notou, jakýmsi druhým tenorem, který dovoluje zařadit jakkoli dlouhé slovo (slovní celek). Přestože nepovažuji toto řešení za ideální, prozatím jsem s ním spokojen.

Zvláštním produktem mé produkce nešpor jsou nešpory složené u příležitosti žehnání nových chórových varhan pro svatohorskou baziliku. Jedná se o nešpory pro Boží hod vánoční (resp. svátek sv. Štěpána, pro nějž jsou texty nešpor téměř identické) a vycházejí z novějšího modelu psalmodií. Jako tematické východisko pro kompozici antifon jsem snaze o maximální přístupnost běžnému věřícímu zvolil melodie českých vánočních koled. Nešpory jsou doplněny například varhanní Toccatou ( a fughettou) na motivy písně „Poslouchejte křesťané“, která je motivickým základem po Toccatě následující antifony Magnificat. Ta byla první skladbou, hranou při liturgii nešpor na nové varhany (předchozí části nešpor jsou instrumentovány pro komorní obsazený smyčcově – dechový ansámbl). Součástí kompozice je také snad až příliš avantgardní instrumentální úvod k písni „Narodil se Kristus Pán.“

Koledy

Největší podíl na mém hudebním směřování má zřejmě můj otec. Ač profesor matematiky a fyziky, hudbou se jako amatér (tedy její milovník) zabýval už od mládí. V dětství byl členem komorního orchestru, který v naší rodné obci vedl místní učitel. Hned na první škole (tuším ve Stříbře), kde po absolvování pedagogických studií nastoupil, sestavil také malý sbor. Tento zájem mu vydržel až do současnosti. V roce 2010 se v plzeňském „Pekle“, sálu bývalého Posádkového domu armády, uskuteční čtyřicátý vánoční koncert pod jeho vedením. Na těchto pravidelných vyprodaných akcích zaznívá, kromě Rybova České mše vánoční, směs pastorel a zajímavých skladeb. Obvykle je též proveden nějaký cyklus koled, nejčastěji Karla Steckera nebo Luboše Fišera. Pro vánoční koncert v roce 2009 jsem se pokusil o svoji vlastní verzi některých koled, spojených do malého cyklu.

Adoro te

Protože poslech varhanní hudby po celou délku hodinového koncertu je pro méně zkušené posluchače náročný, je v praxi poměrně běžné, že bývá na varhanní koncerty přizván další spoluúčinkující. Kromě pěvců jím bývá nejčastěji hráč na dechový nástroj. Mezi kombinacemi varhan a sólového nástroje jsou jak ty osvědčené a hojně používané (trubka, trombón, housle, hoboj), tak i spojení méně obvyklá, pro něž je často těžké dohledat originální skladby. Mezi tyto nástrojové kombinace patří i dvojice varhany – klarinet.

A právě absence vhodné skladby pro klarinet a varhany, kterou by bylo možné v ideálním případě provést nejen na velkém vybaveném nástroji, ale též s positivem nebo jen malými varhanami, byla příčinou vzniku malých chorálních variací Adoro te.

Skladba nabízí čtyři jednoduché variace zarámované introdukcí, která slouží rovněž jako koda.

Úpravy hornických písní

Příbram jako horní město má pochopitelně i svoji hudební hornickou tradici. Hornické písně zpívávali obvykle pod vedením a v úpravách p. Zdeňka Fouse členové Příbramského smíšeného sboru, a to v podstatě až do konce činnosti sboru, nehledě na možnosti zpěváků a kvalitu zpěvu. Dále v jednohlase členové hornického spolku, obvykle u pivečka. Snad i proto mne dlouhou dobu tato část hudebního repertoáru příbramska nechávala lhostejným.

Koncert hornických písní na dole Vojtěch, foto M. Zelenka

Ani vlastně nevím, kde se vzal první impuls k oné akci, snad od p. Miroslava Zelenky, našeho dvorního fotografa a grafika, ale v červnu 2013 se naplánoval a uskutečnil Koncert hornických písní na dole Vojtěch v Příbrami na Březových horách. Předcházelo mu pátrání v pramenech - viděl jsem tak na vlastní oči původní záznam nejstarších horních zpěvů v Příbramském graduálu, z nichž jsme poté zpívali některé duchovní zpěvy, některé z písní jsem upravoval pro smíšený sbor. Program se nakonec sestával z části duchovní, doplněné o části rorátů, takže při koncetu hrál i můj positiv a části světské. Kromě originálů vícehlasého Sanctus, jednohlasých rorátů a jednohlasých hornických písní zazněly první mé tři úpravy hornických písní Spi Dítě, Barboro Panenko Svatá, Všemohoucí věčný Králi a volná variace na předzpívaný nápěv nejstarší hornické písně Hluboký důl.

Od té doby Komorní sbor, který byl interpretem výše zmíněného koncertu, nastudoval mnoho dalších hornických písní v mých úpravách a vystoupil s nimi opakovaně na setkání hornických měst i hornických slavnostech v Rudolfově, Č. Krumlově a samozřejmě v Příbrami.

Příležitostně pro liturgii

Liurgie vyžaduje často řešení „na míru.“ To je samozřejmě důvod, proč nejpraktičtější hudební doprovod ke mši může zajistit nejlépe pohotově improvizující varhaník. Při slavnostnějších příležitostech však, kdy zpívá sbor, popřípadě se hudby účastní i instrumentalisté, přestává být improvizace na pořadu dne. Ve snaze o doplnění liturgie o dramaturgicky a stylově vhodnou skladbu pak často regenschori musí sáhnout buďto hluboko do archivu nebo, nemá-li vhodnou kompozici k dispozici, prostě si ji vytvořit

Přesně tak vznikly mé úpravy kancionálových písní pro symfonické nebo komorní obsazení, z nichž v počtu provedení na prvních místech jsou K nebesům dnes zaleť písní (quasi romantická instrumentace vznikla pro použití s Dvořákovou „lužanskou“ nebo v instrumentační variantě s Gounodovu Messe sollenelle) a velikonoční Raduj se a vesel v quasi klasicistním hávu.

Pochopitelně vznikly i úpravy nejen božetělových písní pro žesťový kvartet, při kteréžto příležitosti jsem - hledaje, zda už na Sv. Hoře nějaké vhodné úpravy nejsou - objevil dle mého moc pěknou romantickou intrádu Fr. Forsta s názvem Fanfára k pozdvihování, kterou od té doby rád a hojně používám (nahrávka, noty PDF).

Vznikly ale i další, originální skladby, například v roce 2015 a 2016 Proprium na Zelený čtvrtek pro plzeňskou katedrálu. Na Svaté hoře byl již zažitý repertoár, který se v tento den zpíval. V Plzni však se výběr skladeb řešil „operativně,“ čímž vznikal až bych řekl jistý dramaturgický a stylový „pelmel.“ Pčřipravil jsem tak slavnostní vstupní zoěv s varhanami a žesti, kde do sborového zpěvu Vstupní antifony vstupuje lid zpěvem písně Svatý Kříži, a následujících částí liturgie včetně několika zpěvů k mytí nohou. Ve většině částí je zapojn i lid, buďto jednoduchou melodickou formulkou nebo zpěvem známé duchovní písně (Přijímání) nebo textové parafráze na takto známou melodii (Mytí nohou III)